Rozhovor o výstavě pro Český rozhlas si můžete poslechnout zde:
http://www.rozhlas.cz/mozaika/vytvarne/_zprava/515123
zároveň zvu do Galerie Bazilika v Českých Budějovicích:
PAVEL MÁRA: Cyklus Hlavy z roku 2005, etc.
8 GEN
Veronika Bromová, Nadia Rovderová, Dorota Sadovská, Julie Štybnarová, Radka Doležalová-Pavlíková, Markéta Dlouhá-Márová, Jitka Teubalová, Pavel Mára
![Plakat.jpg]()
Vernisáž v pondělí 1. 12. 2008
V Galerii Bazilika ( Pavel Mára) od 17 hod., pokračuje v c. k. Solnice (8 GEN) od 18:30 hod.
Zahraje Markéta Zdeňková (zpěv, kytara) a Zdeněk Zdeněk (klavír)
Výstava Pavel Mára (Galerie Bazilika) potrvá do 4. 1. 2009 Výstava 8 GEN (c. k. Solnice) potrvá do 1. 2. 2009
Galerie Bazilika (www.bazilika.cz/galeriebazilika) k. c. Bazilika, areál centra IGY, Pražská ul. 1247, České Budějovice Otevřeno denně 9-21 hod.
c. k. Solnice, Česká 66, České Budějovice Otevřeno po-pá: 11-18 hod.
Tisková správa:
PAVEL MÁRA
Cyklus Hlavy (archivní pigmentový tisk na plátně) z roku 2005 je vystavěn na principu percepce. Záměrem je komparace výrazu lidské tváře v mnohonásobném zvětšení s prostorem miniaturizovaného ženského aktu, který byl do výsledného portrétu digitálně vložen. Rozdílné měřítko této malé zdrojové fotografie a z ní extrahovaného obřího výřezu přitom vnímáme zcela odlišně. Z větší pozorovací vzdálenosti registrujeme celek obrazu - portrét mladé ženy, zatímco při blízkém pohledu je naopak čitelný pouze její akt, umístěný na pozadí abstraktní pixelové struktury… Co je reálné, a co již pouhou iluzí?
8 GEN
Téma zrození je velmi privátním a obtížně sdělitelným zážitkem. Přesto mě toto téma několik posledních let atakovalo a zcela fascinován jsem se jím ve své tvorbě zabýval. Na začátku letošního roku jsem proto vyzval sedm autorek (renomovaných fotografek či studentek fotografie), které můj pohled inspirovaly a zároveň byly modely mých snímků, k realizaci výstavy o zázraku i prozaičnosti stvoření člověka. Věřil jsem, že jistá forma přátelské konfrontace/komunikace našich prací bude zajímavá. Jsou prožitky a zkušenosti žen a mužů v něčem spojité, nebo jsou zcela odlišné? Na tyto a podobné otázky se pokouší odpovědět naše expozice. Její název poukazuje (s určitou nadsázkou) na nespočet konotací a významů spojených s fenoménem mateřství, porodu, dětí, rodiny a vztahů…
Veronika Bromová (1966) se tématem zrození zabývá od roku 1992, kdy vytvořila triptych portrétů své těhotné sestry s názvem Rod. K výstavě i svým současným „těhotenským" autoportrétům uvádí: „V průběhu minulých let jsem si rozšířila pojem, význam a smysl slova rodina: začala jsem používat termín alternativní rodina, do které zahrnuji všechny své blízké. Tato alternativní rodina se pro mne stala i tématem, jež volně zaznamenávám ve svých fotografiích a videích. Uvědomuji si, že jsem vlastně vždy tak trochu hledala náhradní rodinu. Zatím nevím, z jakého důvodu nemám svou vlastní, tím myslím vlastní dítě. Rozhodně to ale nevzdávám, a fotografie, které chci vystavit, se týkají tohoto mého snu. Být těhotná, jaký je to asi pocit? Pokouším se do něj vcítit a jde mi to - díky letošní zimě a pohodě a klidu s novým mužem, s nímž jsem ztloustla o pět kilogramů..."
Nadia Rovderová (1971), která pracuje především s prvkem náhody a intuice, představuje soubor Za novorozenýma očima: „Dva krát devět digitálních fotografií - očí mého syna Felixe a dcery Ley - vznikalo po dobu tří měsíců od jejich narození. Období nejranějšího dětství, z kterého si později nic nepamatujeme, je pro nás mystériem, velkou neznámou. Očima, ,okny do duše', jsem se pokoušela proniknout do světa, kam později ani my sami nemáme přístup. Snímky jsou ,filtrovány' neostrostí velkých detailů, pořízených mobilním telefonem. Hrubá pixelizace očí těchto malých, ale ve své podstatě už definovaných lidských bytostí má zvláštní účinek. Odpoutává nás od anatomicko-analytického poznávání a dává více prostoru k uchopení tušených, skrytých dimenzí lidské duše."
Slovenská výtvarnice a fotografka Dorota Sadovská (1973) tématem tělesnosti ve své tvorbě poukazuje na komplementární dualitu těla a duše. Výstavy se účastní „haptickou" sérií zaměřenou na autodeformaci svého těla s názvem Skinning a ,,koláží" Odkazy zrkadlu, o níž píše: ,,Už od puberty je skoro každá žena naučená nahmatať si pred zrkadlom svoju kožu na bruchu a povzdychnúť si: ,ako som pribrala!' Skladaním fotografií ženských faldov do girlánd a iných útvarov sa snažím ironizovať túto stále prítomnú a nielen ženskú tému."
Výstavy se účastní také studentky Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Radka Doležalová-Pavlíková (1979) prezentuje ironicky vybudovaný soubor Autošpehýrka, kde formou kukátkového zobrazení cituje vzkazy všem otcům-manželům slovy sestavenými z dětské stavebnice (Ne fotbal v TV) nebo z vlasů v umyvadle napsanou prosbou (Pohlaď mě). Své práce osobitě glosuje: „Vyfotografované povzdechnutí. Možná to nestojí za rozvod, ale někdo by asi měl tyto obrazy slyšet."
Markéta Dlouhá-Márová (1978) přistupuje k tématu dvěma rozdílnými způsoby. Ilustrace Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho, kde byl modelem její syn Matouš, doplňuje sociologicky orientovaným souborem, v němž jej, tentokrát dokumentárně, fotografuje ve všech jeho různorodých rodinách: „Po rozvodu a novém sňatku je svět vztahů mého syna Matouše velmi pestrý: má několik vlastních i nevlastních dědů, babiček, otců a sester, a dokonce i mnoho nových pejsků… V jeho tváři a postojích na těchto společných fotografiích se zračí nejen vztah, který k nim chová, ale možná vyjadřuje i to, jací ve skutečnosti jsou..."
Autoportréty studentky ITF Julie Štybnarové (1976) se odehrávají ve třech časových rovinách: autorka formou triptychů zobrazuje samu sebe v období před těhotenstvím, těhotnou, a nakonec i s narozeným dítětem. „Řecký filozof Herakleitos prohlásil : ,Nikdy nevstoupíš do téže řeky.' Autoportréty, které jsem vytvářela v delším časovém odstupu vždy na stejných místech, sledují, do jaké míry může čas proměňovat člověka vnitřně i z vnějšku, ale i prostředí, které jej obklopuje. Současně se pokoušejí ukázat, že uvnitř nás zůstává něco nadčasového, neměnného, tak jako v krajině, domě důvěrně známém, do kterého se vracíme. ,Voda je v řece stále jiná, a přece řeka stále táž'... Podobným způsobem jsem přistupovala i k výrazně barevným kompozicím svého měnícího se těla."
Poslední ze studentek ITF je Jitka Teubalová (1975), která se věnuje stylizovanému portrétu a autoportrétu. Často používá převleky nebo kostýmy, jež jsou podle ní součástí masky, kterou si nasazujeme i v reálném životě. Maska ji zajímá jako nástroj, který proměňuje naše vnímání reality. Portréty a autoportréty jejího souboru s názvem Ona hledají inspiraci v zobrazování náboženských motivů gotiky či renesance a lidových obrázků svatých, typických např. pro Latinskou Ameriku. Své madony doprovází meditativním textem: „Je všude mezi námi. Pokaždé jiná, a přesto je to Ona…"
Závěrem ještě úvaha o mé vlastní práci:
„Na přelomu tisíciletí se moje rodina rozpadla a já jsem pro mne frustrující prázdnotu začal podvědomě vyplňovat fotografiemi. Cyklus Černé corpusy z jara 2001, který zobrazoval (tehdy ještě fungující) rodinu mé těhotné dcery Markéty, byl jakýmsi předznamenáním tohoto zlomového bodu. Od té doby se téma vznikajícího života, provázeného očekáváním a nadějí, pro mě stalo tématem dominantním, i když v něm od samého počátku byly reflektovány i všechny omyly a komplikace, které bývají jeho součástí (i moje dcera se později, po narození Matouše rozvedla). I všechny moje další fotografie, například „vodní" portrét Veroniky s imaginárním dítětem, malého Felixe či těhotné Julie, jsou o neustálém hledání vnitřní rovnováhy…"
Pavel Mára
BIBLIOGRAFIE AUTORŮ
Veronika Bromová (12.8.1966, Praha). Studovala v ateliéru ilustrace a grafiky u prof. Jiřího Šalamouna na VŠUP Praha (1987-1993). Finalistka ceny Jindřicha Chalupeckého 1997. V roce 1999 reprezentovala Českou republiku na 58. Benátském bienále současného umění. Od roku 2001 vede ateliér Nová média II, zaměřený na fotografický a digitální obraz na pražské Akademii výtvarných umění. Zabývá se převážně fotografií, pracuje s prostorem, objektem, světlem, točí videa. Zúčastnila se mnoha výstav, samostatných i skupinových, u nás i v zahraničí. Se svým přítelem Ivanem a jeho osmdesátiletou maminkou žije na Vysočině pod Vysokým Vrchem.
www.veronikabromova.cz
Nadia Rovderová (8.1.1971, Poprad). Vystudovala katedru žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Od roku 1991 žije v Praze. Věnuje se výtvarné fotografii, kterou volně navazuje na svou vášeň k malbě. Pracuje s prvky intuice a náhody: pokouší se zachytit tvary, barvy a energie lidským okem neviditelné. Vystavovala v Čechách, na Slovensku, v Polsku, Německu, Francii a Japonsku. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách v ČR i v zahraničí. Zabývá se také kurátorstvím a publicistikou. S manželem Eugenem má syna Felixe (26.12.2005) a dceru Leu (26.8.2007).
www.rovderova.com
Dorota Sadovská (5.2.1973, Bratislava). V roce 1997 ukončila studia na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v roce 2004 obhájila doktorát. V letech 1997-1999 studovala na École Nationale des Beaux Arts v Dijonu. Od roku 2005 vydává autorský umělecký časopis SADO. Vystavuje doma i v zahraničí. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Slovenské národní galerie v Bratislavě, Galerie města Bratislavy, The University of Arizona Museum of Art Tucson ve Spojených státech, MUSA (Museum auf Abruf) ve Vídni aj. Pracuje v Bratislavě, v roce 2006 se jí narodila dcera Serafína.
www.sadovska.sk
Radka Pavlíková-Doležalová (28.1.1979, Strakonice). Studovala v bakalářském programu manažerství výtvarné kultury na Západočeské univerzitě v Plzni (1997-2001) a obor dějiny umění na UK v Praze (1999-2005). V roce 2002/2003 absolvovala studijní pobyt na Ludwig-Maximilians Universität v Mnichově. Nyní dokončuje bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V roce 2006 se jí narodila dcera Dorotka. Žije v Českých Budějovicích, kde pracuje v kulturním centru Bazilika.
Markéta Dlouhá-Márová (6.1.1978, Praha). Vystudovala střední školu uměleckého designu v Praze obor užitá grafika (1992-1996), fotografií se zabývá od roku 2005 (cyklus Hladina). V roce 2007 byla přijata ke studiu na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V současnosti se věnuje výtvarnému i sociologicky orientovanému dokumentu. V kulturním centru Trafačka v Praze letos představila svůj argentinský soubor Oltáře. Je podruhé vdaná, z prvního manželství má sedmiletého syna Matouše.
Julie Štybnarová (27.2.1976, Liberec). Vystudovala obor mezinárodní vztahy na Vysoké škole ekonomické v Praze (1997-2003), poté absolvovala roční stipendijní pobyt na univerzitě Georgetown Washington DC (1994/1995). V současné době studuje fotografii na ITF Slezské univerzity v Opavě. Věnuje se zejména ,,časosběrnému" fotografickému dokumentu. Je vdaná a má dceru Izabelu (2007).
Jitka Teubalová (31.1.1975, Ivančice u Brna). V roce 1997 dokončila studia angličtiny na Pedagogické fakultě MU v Brně. V letech 1998-2001 žila v Buenos Aires, kde absolvovala kurzy výtvarné fotografie, malby a plastiky. Od roku 2003 studuje fotografii na ITF Slezské Univerzity v Opavě. Samostatně vystavovala v kulturním centru Solnice v Českých Budějovicích a účastnila se společných výstav v ČR, Polsku a Argentině. Od roku 2004 vyučuje se svým manželem Juliánem argentinské tango. V roce 2007 se jim narodila dcera Ema.
Pavel Mára (20.10.1951, Praha). Od studií na pražské FAMU (fotografie, kamera) pracuje jako fotograf, v současnosti také učí na ITF Slezské univerzity v Opavě. Vytvořil více než dvacet fotografických cyklů, například Mechanická zátiší (1976-1984), Roušky (1989), Triptychy (1992-2008), Mechanické corpusy (1997), Madony (1990-1999) nebo Prostor v prostoru (2002). Samostatně vystavuje od roku 1983. Účastnil se kolem osmdesáti skupinových prezentací, včetně významných souborných přehlídek doma i v zahraničí (např. Česká fotografie 90. let, Akt v české fotografii 1930-2000, Česká fotografie 20. století). Je rozvedený, má dceru Markétu, syna Mikoláše a vnuka Matouše.
www.pavelmara.cz
8 GEN
The subject matter of the birth is a very private and difficult to communicate experience. Nevertheless, this subject matter has struck at me since several years and, fascinated by it, I have dealt with it in my creative activities. Therefore, early this year, I addressed seven woman photographers (already renamed artists or photography students) who were models for my photographs and inspired the way I looked at it and pushed me ahead on may way to the exhibition showing the miracle and the prosaic nature of the birth of a man. I believed that a specific form of a friendly confrontation / communication of our works could be of some interest. Do men and women share their experience in any way or is it fully different? Our exhibition is here to find answers to questions like this. Its name (slightly exaggerating) refers to countless connotations and meanings associated with the phenomenon of the maternity, birth, children, family and relations.
Veronika Bromová (1966) has dealt with the subject of the birth as early as since 1992 when she created a triptych of portrays of her pregnant sister called Rod (the Kin). She comments on the exhibition and her current "pregnancy" self-portrays: "During the past years, I have extended the meaning, significance and interpretation of the word family: I have introduced the term of an alternative family for myself that includes all people that are near and dear to me. Such an alterative family has become my subject matter I have freely recorded in my photographs and videos. Actually, I realise I have always been in search of kind of a substitute family. Now, I don´t know why I don´t have my own family, I mean my own child. But I don´t give up, definitely, and the photographs I want to exhibit are all about this dream of mine. To be pregnant? What kind of feeling it is? I try to empathise in it and I can do it thanks to the last winter and well-being and strain with my new man with whom I have put on weight 5 kilograms…."
Nadia Rovderová (1971) who prefers to work with the element of randomness and intuition presents her set of photographs Za novorozenýma očima (Behind newly-born´s eyes) : ,,Twice a day nine digital photographs – of eyes of my son Felix and daughter Lea – taken for three months after their birth. The period of the earliest childhood we do not remember at all. It is a great unknown mystery for us. I tried to get through their eyes, "windows to soul", to a world the access to which is forbidden to ourselves any later. The photographs are "filtered" by the unsharpness of large details taken by my mobile phone. Coarse granulation of the eyes of these small but in fact already defined human beings gives a special impression. It disengages us from the anatomic/analytic cognition and opens more space for the perception of intuitive and hidden dimensions of human soul.."
The Slovak artist and woman photographer Dorota Sadovská (1973) refers to complementary duality of the body and soul in her works based on the subject of corporeality. At the exhibition, she presents her „haptic" series focused on the self-deformation of her body called Skinning and ,,collage" called Odkazy zrkadlu (Messages to Mirror). She writes on it: , Since her pubescence, every woman automatically checks excessive skin in front of mirror and sigh: ,how much have I put on weight!' Composing woman skin folds to garlands and other formations, I try to ironies this ever present not only feminine topic."
Students of the Creative Photography Institute (ITF) at Opava participate in then exhibition, too. Radka Doležalová-Pavlíková (1979) presents an ironic a collection Autošpehýrka (Self-eyehole) where she, using the form eyehole presentation of pictures, quotes messages to all fathers/husbands made up of children brick-box (no TV soccer) or a prayer made of hair in washbowl (caress me). She attaches habitable glosses to her photographs: „A photographed sigh. May be it is not worth the divorce but someone should hear the images. "
Markéta Dlouhá-Márová (1978) approaches the subject in two different ways. Illustrations of the Saint-Exupéry´s Little Prince where she used her son Matouš as her model go with a sociologically oriented set where she photographs him, this time in a documentary way, amidst all his variable families. ,,After the divorce and my new marriage, the world of relations of my son Matouš has become very varied: he has got several own and step grand fathers, grand mothers, fathers and sisters and even may new doggies… His face and the way he poses in such group photographs shows not only his relation to them but perhaps what they are like in fact.."
The self-protrays of the ITF student Julie Štybnarová (1976) are represented in three time-layers: using the form of triptych, the author shows herself prior to her pregnancy, during her pregnancy and, finally her and her born child. „The Greek philosopher Heraclitus said: ,You will never enter the same river.' The self-portrays I have taken always on the same places since quite a time monitor the way time can change human´s interior and exterior as well the surrounding environment. At the same time, they try to show that there is something inside us that is constant, above time like the landscape, a house we use to return and know intimately. ,Water in the river keeps flowing away but the river remains the same '... I approached the violent colour compositions of my changed body in a similar way."
The last of the ITF students, Jitka Teubalová (1975), deal with stylised portray and self-portray. She often wears disguises or costumes that, according to her, for a part of a mask we wear both in real and imaginary world of photography. Her collection of portrays called Ona (Her), inspirited by portrays of saints and traditional playing cards from Argentina goes with a meditative text: ,,She´s always along with us. Every time different, but still it´s Her.…"
Finally, a short essay on my own work:
,,My family became extinct at the break of the millennium and I started to fill up the frustrating solitude subconsciously by photographs. The cycle Black Bodies completed in the spring 2001 portrayed (still functional at that time) family of my pregnant daughter Markétka was a kind of symbolic signature of this breaking point. Since then, the subject of emerging life accompanied by expectations has become dominant to me no matter that all integral errors and complications have been reflected in it (my daughter, either, got divorced after the birth of Matoušek). All other my photographs for instance including the "water" portray of Veronika with an imaginary child, the little Felix or pregnant Julia are about the constant search for equilibrium …"
Pavel Mára
Příspěvky
